Bývaly doby, kdy jsem fotografii neměl rád. Vlastně to není tak dávno. Focení jsem chápal jako nezbytného průvodce naším životem. Fotíme se na dovolené, abychom měli hezké vzpomínky. Fotíme se s lidmi, které máme rádi, abychom nezapomněli na společně strávené chvíle. Fotíme v práci, abychom zachytili, co jsme dělali. Velká část našich fotek končí v krabici na půdě, hluboko zapadnuté v nekonečných vodách Instagramu či Facebooku a nebo na dně šuplíku na záložním disku. Některým se zasmějeme, u některých nám zvlhnou oči při vzpomínce na hezkou chvíli nebo dobrého člověka. Většinu fotek už nejspíš nikdy neuvidíme. Kolik asi za život každý z nás pořídí fotek?
Všechno se změnilo, když jsem se rozešel se svojí bývalou ženou. Okamžiky s mými dětmi mi začaly být tak vzácné, že jsem si je chtěl zachytit na památku. Tou dobou jsem neměl žádný fotoaparát, tak jsem se rozhodl, že si pořídím lepší kompakt. Možná sami znáte, jak to potom je. Najdete dobrý, který jste chtěli, ale brzo zjistíte, že ten o trochu dražší je o trochu lepší a začnete přemýšlet, jestli si nemáte připlatit za kvalitu. A spirála se roztáčí!
Rychle jsem se dostal na úroveň digitálních zrcadlovek. Jenže jak si vybrat, když o tom nic nevíte? Nechal jsem si tedy poradit od kamaráda, který se tou dobou věnoval focení. Naočkoval mě, ať se vydám cestou bezzrcadlovky. Nebudu muset tahat zbytečnou váhu a v batohu na výletě mi nebude zabírat drahocenný objem. Vytipoval jsem si Olympus OM-D E-M10 a začal jsem pátrat po recenzích. Definitivně jsem se rozhodl poté, co jsem si přečetl recenzi Ondřeje Neffa. A tím to celé doopravdy začalo.
Tou dobou jsem netušil, jaký je vztah mezi clonou, časem a citlivostí, netušil jsem ani, co se skrývá pod magicky znějícím pojmem vyvážení bílé, neměl jsem ani ponětí, co je to formát RAW. Jak jsem to začal rozplétat, fotografie mě začala přitahovat. Probudil se ve mě pud lovce. Ulovit dobrou fotografii, to chce trpělivost, um a... notnou dávku štěstí.
I nyní cítím, že jsem stále na začátku. Sice už vím, jak souvisí clona, čas a citlivost, vím, co je vyvážení bílé, vím, co je RAW. Rozšířil jsem vybavení o řadu objektivů, o další tělo od Olympusu a o celou řadu dalších pomůcek. Příležitostně chodím na fotografické kurzy a semináře, začal jsem číst knížky a časopisy o fotografii, ale především jsem si spoustu věcí vyzkoušel vlastníma rukama. Myslím ale, že budu vždycky na začátku. Z principu budu vždycky na začátku. Jestliže svět kolem nás je nekonečně veliký, budeme vždycky na pouhém začátku, ať urazíme jakoukoli cestu.
Neumím posoudit, jestli jsou alespoň některé moje fotografie dobré. Když od někoho slyším, že se mu moje fotka líbí, potěší mě to. Důležitějším kritériem ale je, aby se fotka líbila mně. Zní to hloupě, vím. Dokud však sám sobě nepřipustím, že se mi některé fotka líbí, nebudu spokojený, i kdyby mi chodily písemné gratulace z Pražského hradu. Hradnímu pánu totiž nevěřím. S hrůzou však zjišťuju, že se mi s odstupem času moje starší fotky přestávají líbit. Možná proto, že jak se do nich dívám nějakou dobu, zevšední mi. Možná je to proto, že bych to dnes nafotil jinak. Možná bych to dokonce nenafotil vůbec. Vraťme se tedy o pár řádků zpátky. Potěší mě, když moje fotka někomu udělá upřímnou radost. A je vlastně jedno, jestli ta radost je moje nebo někoho jiného!
Kam fotograficky patřím? Dovolím si ocitovat moudro mého kamaráda Dobromila. On se sice tváří, že to není z jeho hlavy, ale ono je to jedno, protože to obsahuje tolik pravdy, že je dobré tuto myšlenku šířit dál, ať ji jako první na svět přivedl kdokoli. Tak tedy:
»Beginners care about equipment, advanced photographers work on their technique, the masters are waiting for the light.«
Špatná zpráva je, že stále spadám do kategorie fotografa, který se zajímá a stará o své vybavení. Není dost dobré, neumím ho dost dobře používat a ovládat, není dost komplexní. Lepší zprávou pak je, že se souběžně s péčí o vybavení starám i o techniku focení. Technikou teď myslím především různé fotografické postupy a triky. Patrně nejlepší zprávou je ale to, že jsem konečně pochopil, že bez dobrého světla dobrá fotografie nebude. A snažím se na sobě ve všech těchto směrech pracovat:-)
Pro ty, kterým po přečtení posledních řádků zatrnulo, mám ještě jednu dobrou zprávu. Fotografie není mojí hlavní pracovní náplní. Profesně jsem stavbyvedoucí a fotografie zůstává především mým koníčkem. Pokud někdy nebo někde mluvím o ceně za fotografickou práci, je to především ze dvou důvodů. Jednak fotografie není levný koníček, náklady na techniku nejsou zanedbatelné a případné focení na zakázku vnímám jako příležitost pokrýt alespoň část vynaložených nákladů, respektive jako způsob, jak si připravit investice na nové vybavení. Druhým důvodem je pak to, že... zadarmo není ani můj čas, neboli... Time is money.
V současné době pracuju s vybavením pro formát Micro Four Thirds (MFT). Systém MFT byl vyvinut firmami Olympus a Panasonic. Kdo ví, o co se jedná, může následujících pár odstavců přeskočit, kdo by se chtěl dozvědět více než je v tomto textu uvedeno, nechť zapátrá na internetu.
Jak název systému napovídá, poměr stran čipu fotoaparátu tvoří 4/3 (anglicky four thirds). Jinak řečeno, tento systém přirozeně dává vzniknout fotografiím s poměrem stran 4/3, tedy například fotografie o rozměru 24 cm x 18 cm nebo 40 cm x 30 cm. Lze pochopitelně vytvořit i fotografie s jiným poměrem stran, požadovaného poměru stran však dosáhnu tím, že získanou fotografii oříznu (tj. část zachycené informace bude zahozena).
V porovnání s plnoformátovým (anglický full-frame) čipem o rozměru 36 mm x 24 mm je MFT čip menší, jeho velikost přibližně činí 17,3 mm x 13 mm. To má za následek jev, který lze popsat tzv. ekvivalentem kinofilmu (z angličtiny se vžilo označení crop faktor). Jeho podstata spočívá v tom, že na menším snímači poskytuje objektiv užší záběr, než by poskytoval na plnoformátovém snímači. Snímek se tedy jeví tak, jako by na plnofomátovém fotoaparátu byl pořízen objektivem s delším ohniskem. Jinak řečeno, snímek pořízený fotoaparátem s čipem systému MFT a objektivem s ohniskovou vzdáleností 25 mm vypadá stejně, jako by byl vyfocen na polnoformátu s objektivem o ohniskové vzdálenosti 50 mm (50 mm = 25 mm x crop-faktor). Z toho vyplývá hlavní výhoda menšího čipu, celková konstrukce fotoaparátu a objektivy (respektive sady objektivů) je menší a lehčí oproti plnoformátovému přístroji.
Z rozměru MFT čipu však vyplývá i jeho hlavní nevýhoda. Při horších světelných podmínkách neumožňuje použití tak vysoké citlivosti (ISO), jako umožňuje plnoformátový fotoaparát. S vyšší hodnotou ISO totiž do fotografie vnášíte vyšší šum. Přiznám se, že tento argument v neprospěch Olympusu mi svého času začal vrtat v hlavě, tedy když už jsem se ve světe fotografie trochu rozkoukal a pochopil, jak to s tou velikostí čipu a citlivostí je. Na chvíli jsem zapochyboval, zda-li jsem se vydal správnou cestou, jestliže se chci fotografii věnovat více. Když totiž posloucháte fotografy kolem sebe, nabydete pocit, že bez poctivé full-frame zrcadlovky budete vždy jen druholigový hráč.
Získat zpět ztracenou jistotu, že i s MFT vybavou lze dělat výtečné fotografie, mi hodně pomohla přednáška fotografa Jana Nožičky o koncertní fotografii (doporučuju galerii trochu proklikat, abyste se dostali až ke koncertním fotografiím). Když jsem na vlastní oči viděl, jak dobré fotky dává Olympus OM-D E-M1 Mark II za umělého osvětlení koncertní scény, pochopil jsem, že zastánci plnoformátových čipů mají sice nepochybně pravdu v tom, že plnoformát bude zejm. za horšího světla lepší, ovšem nesmí se zapomínat na to, že technologie digitální fotografie se oproti době před několika lety významně posunula k lepšímu. Tedy když si vzpomenu na svůj první kontakt s digitálním fotoaparátem před mnoha lety, vzpomenu si i na můj tehdejší první pocit, který vyzněl nějak podobně: „Tak tohle tedy určitě ne!“ A podívejte se, dnes už neumím říct, kdy jsem na klasický kinofilm pořídil svoji posední fotografii...
Pojďme však k tomu nejdůležitějšímu, rád bych vám představil svoji aktuální fotografickou výbavu.
Měl by to být sice základní óemdéčko od Olympusu, musím však přiznat, že jeho výkon mě dodnes překvapuje. V zásadě nemám, co bych mu vytkl, snad jen to, že při nastavení vyšší citlivosti (ISO) byl na fotografiích znatelný nárůst šumu. Bez větších obtíží lze použít hodnoty ISO 800, nechá se jít i na ISO 1600. To už bych ale označit jako přirozený strop a vyšší hodnoty nepoužívám. Přístroj má výtečně fungující elektronický hledáček a dotykový displej, umožňuje volbu programů P, A, S a M (respektive též AUTO, ART a SCN, které však - až na vyjímky - nepoužívám). V režimu M umí zajímavé BULB, LIFE TIME a LIVECOMP. Zvládá bracketing expozice (AE BKT), bracketing vyvážení bílé (WB BKT), bracketing blesku (FL BKT), bracketing citlivosti ISO (ISO BKT) a bracketing uměleckého filtru (ART BKT). Fotoaparát umí i HDR, ovšem výrazně lepších výsledků dosáhnou příznivci HDR pomocí softwarového zpracování. K uložení fotografií lze zvolit formát JPEG s různým nastavením, správnější je však použití RAW formátu (Olympus používá vlastní formát *.ORF). Fotoaparát má vestavěný blesk, disponuje však i sáňkami pro blesk externí. Za zmínku určitě stojí, že vestavěný blesk lze použít jako master a externí blesk jako slave. Slyšel jsem totiž, že u novější verze Olympus OM-D E-M10 Mark III výrobce tuto funkci neumožnil. Nejvyšší rychlost závěrky činí 1/4000 s. Tento fotoaparát dále umí Full HD video. Vnitřek přístroje obsahuje 16Mpx Live MOS snímač.
Pro toho, kdo všem těm zkratkám nerozumí, ještě jednou a srozumitelně. Olympus OM-D E-M10 je malá, ale překvapivě výkonná hračka. Úplně největší nevýhodou je, že když na něj nasadím svůj největší objektiv, tak to vypadá... trochu pitomě:-)
Donedávna vlajková loď Olympusu. Přemýšlím, jak s popisem zažít. Nemá cenu opakovat všechno, co jsem uváděl k Olympusu OM-D E-M10, protože co umí E-M10, zvládne hravě i E-M1. Zkusím tedy přijít s tím, co E-M1 umí navíc. Tělo E-M1 je voděodolné (splash proof) a prachuodolné. Uvnitř se nachází 20Mpx Live MOS snímač. I když ani v tomto případě obvykle nepoužívám hodnoty citlivosti ISO vyšší než 1600, E-M1 Mark II si s vyššími hodnotami citlivosti ISO a nedostatečným světlem poradí významně lépe. Fotoaparát dále dokáže za vteřinu pořídit neuvěřitelných 60 snímků s jednorázovým fokusem, respektive 18 snímků s kontinuálním fokusem. Video umí ve standardu 4K. Výkonná pětiosá stabilizace čipu umožňuje udržet v ruce i neobvykle dlouhé časy, respektive objektivy s dlouhým ohniskem. Skvělá je funkce focus bracketingu, kterou E-M10 nedisponuje (dovolím si komentář, že expoziční bracketing a focus bracketing jsou jediné dvě bracketingové funkce, které mi dávají opravdu smysl). Nejvyšší rychlost závěrky činí 1/8000 s. Mohl bych s výčtem superlativů pokračovat, ale koho jsem doposud neoslnil, již nejspíše neoslním, a koho jsem oslnil, jsa oslněný již více neuvidí.
Pro ty, kteří si to přejí vysvětlit jednoduše, tak Olympus OM-D E-M1 Mark II je vysoce výkonný a mimořádně odolný fotoaparát. Chcete-li lépe pochopit, co míním pojmy výkonný a odolný, podívejte se na stránky některých našich fotografů přírody (Rostislav Stach, Petr Bambousek nebo Patrik Staněk.
Je to základní zoomový objektiv, který jsem pořídil jako setový objektiv v balíčku k fotoapartu Olympus OM-D E-M10. Docela příjemně se s ním fotí a dělá docela dobré snímky, pokud si však vyzkoušíte některý lepší objektiv, už se vám k němu nebude chtít tolik vracet. Dnes ho používám především tehdy, když se mi nechce sebou tahat dražší objektivy, protože se o ně bojím (typicky když vím, že fotoaparát budu muset nechat nějakou dobu zamčený v autě).
Tak tohle je můj první samostatně pořízený objektiv. Má pevné ohnisko a je určený pro makrofotografii, zvládne ale dobře i portréty a další žánry. Když jsem ho prvně vyzkoušel a viděl rozdíl v kresbě oproti setovému objektivu, pochopil jsem, jakou roli hraje kvalita použitého „skla“. Makro objektiv má přepínač rozsahu ostření, můžete zvolit jednu z voleb 0,19 m až 0,4 m, dále 0,19 m až ∞ a dále 0,4 m až ∞ a korigovat tak rozsah zaostření. Objektiv je vodě odolný a prachu odolný. Já ho dnes používám především pro makrofotografii, která mě mimořádně baví.
Objektiv vyniká především vysokou světelností. Pevné ohnisko 25 mm a zorné pole 47° odpovídá přirozenému zornému poli lidského oka (ekvivalent ohniska 50 mm u plnoformátu). Při otevřené cloně poskytuje krásný bokeh a je vhodný pro řadu fotografických žánrů. Já ho vzhledem k vyšší světelnosti používám často při focení v interiéru, kdy umožňuje i v horších světelných podmínkách focení bez blesku. Ideální pro kontaktní focení, kdy se volně pohybujete mezi lidmi a fotíte.
Tak tedy, prosím, naprostá bomba. Kdybych se měl postupně vzdát všech svých objektivů, tento si ponechám do poslední chvíle. Zoomový objektiv s ohniskovou vzdáleností 40mm až 150mm (ekvivalent 80mm až 300mm u plnoformátu). Kvalitní provedení, vodě odolný a prachu odolný, integrovaná sluneční clona. Konstantní světelnost v celém ohniskovém spektru. Velmi rychlý autofokus. Krásná kresba. Nevím, jaký superlativ bych měl ještě doplnit. Používám ho skoro na všechno. Ideální na focení momentek dětí, ke kterým se při použití kratšího ohniska musíte přiblížit natolik, až je obvykle vytrhnete z jejich bezprostřednosti. Při focení lidí v exteriéru dovede skvěle přiblížit detaily tváře, při otevřené cloně výtečně oddělí focený objekt od pozadí. Nenahraditelný při focení v přírodě, kdy vám umožní dostat se k focenému objektu tak blízko, jak byste se jinak jen dostávali jen s obtížemi. A s použitím telekonvertoru Olympus M.ZUIKO 1.4X TELECONVERTER MC14 se opticky dostanete ještě o něco blíže!
Telekonvertor, který prodlužuje ohniskovou vzdálenost objektivu na 1,4 násobek, tedy v případě objektivu Olympus M.ZUIKO 40-150mm 1:2,8 PRO dostanete rozsah ohnisek 56-210mm (ekvivalent u plnoformátu by byl něco jako 112-420mm). Snižuje světelnost výsledné optické soustavy na 1:4 při plně otevřené cloně, ale to není nikterak zásadně limitující. Můj pocit je, že lehce zpomaluje autofokus a lehce snižuje kvalitu kresby objektivu. Za dobrých světelných podmínek to však ničemu nevadí a telekonvertor vám umožňuje přiblížit se už pěkně. Pokud se někdy vzmůžu na Olympus M.ZUIKO DIGITAL ED 300mm 1:4.0 IS PRO, znamenalo by to po přepočtu na plnoformátový ekvivalent optickou skupinu s ohniskem 840mm. Vzhledem k ceně tohoto objektivu přes 70 tisíc Kč si však zatím mohu nechat zajít chuť :-(
Kvalitní zoomový objektiv s rozsahem ohnisek od 12 mm do 40 mm. Dalo by se říci, že tento objektiv tolik nepotřebuju, když už mám setový Olympus M.Zuiko 14-42/3,5-5,6 II R, jenže rozdíl v kvalitě kresby významný a když k tomu připočtu lepší světelnost, rozhodl jsem se, že si ho do fotovýbavy doplním. Ideální na focení krajiny (při kratším ohnisku), při kontaktním focení mezi lidmi mi navíc podstatně ušetří běhání sem a tam.
Malý stativ, který v baťohu na výletě nezabere příliš mnoho místa. Vhodný mimo jiné i pro makrofotografii, tj. nožičky lze rozložit tak, abyste se s fotoaparátem dostali opravdu nízko.
Středně velký stativ s kulovou hlavou. Plně rozložený dosahuje do výšky 159 cm. Na první pohled obyčejný stativ umí kromě obvyklého použití dvě specialitky. Ta první je, že ho lze snadno upravit tak, aby hlava byla otočena směrem k zemi. Jinak řečeno, když takto postavíte stativ, fotoaparát na něm visí, což je skvělá pomůcka pro makrototografii (na rozdíl od Velbon EX Macro se dostanete opravdu blízko). Druhou specialitou je snadná přeměna na monopod. Přiznávám se, že tuhle funkci jsem ještě nepoužil (a je otázka, jestli s výkonnou stabilizací Olympus OM-D E-M1 Mark II budu monopod někdy potřebovat), obdivuju však, co všechno se do konstrukce, která sbalená měří pouhých 43 cm, může vejít.
Kvalitní blesk firmy Metz pro systémy Olympus/Panasonic/Leica. Umí pracovat v režimech TTL, A (auto), M (manuální), STROBO, remote master, remote slave a SERVO. Maximální směrné číslo při ISO 100/21°, ohnisku 200 mm činí 64.
Doplňky jako filtry k objektivům, sluneční clony, odrazné desky, makrosáňky, malý blesk Olympus blesk FL-LM3 a ještě něco málo drobností.
Následují řádky budou velkým zklamáním pro skalní fanoušky Adobe Photoshopu. Ano, Adobe Photoshop je nepochybně nejlepší a nejskvělejší software pro úpravy fotografií, ale já používám Gimp. Od mnoha fotografů jsem slyšel dílčí uznání GIMPu, ale toto uznání vždy obratem následovalo oznámení, že oni pracují ve Photoshopu. Mně je tedy na GIMPu milé především to, že je v mnohých očích takovým fotografickým outsiderem. Tedy pro někoho. Já však nestále zjišťuju, že jsem ještě zdaleka nevyčerpal všechny jeho možnosti a nepronikl do všech jeho tajů. Musím se dále přiznat k tomu, že nejsem přívržencem složitých a rafinovaných úprav, ale upřednostňuju spíše úpravy základní a jednoduché, pro které je často i GIMP příliš mocný nástroj. V neposlední řadě pak postupy, které se naučím v GIMPu, jsou snadno přenositelné do jiných aplikací, Adobe Photoshop nevyjímaje. Technika a nástroj, to jsou dvě odlišné věci.
Pro spoustu jednoduchých úprav si vystačím s programem Olympus Viewer V zásadě pokryje základní vyvolání RAW souboru a převody do jiného formátu (nejčastěji TIFF a pokud neprovádím další úpravy, tak i rovnou JPEG).
Mým oblíbeným pomocníkem je léty užívání prověřený program IrfanView. Je rychlý, umí pracovat se širokou škálou grafických formátů, jednoduše zvládá dávkové konverze a jiné hromadné úpravy. I on mě neustále překvapuje, nedávno jsem třeba objevil, že s jeho pomocí lze docela jednoduše vytvořit html galerii, čehož nakonec užívám i při správě těchto webových stránek. Pravda, váhal jsem, jestli nemám sáhnout po jiném nástroji, ale pro IrfanView nakonec rozhodl fakt, že docela dobře rozumím principu, jak html galerii vytváří a do jeho činnosti umím zasáhnout a výsledek ovlivnit podle svého přání. Jinak řečeno, bylo mi milejší vytvořit kód, kterému rozumím, než vytvořit vizuálně dokonalé stránky, u kterých ale vůbec nebudu tušit, na jakém principu fungují.
Občas při práci s makrofotografiemi používám program Helicon Focus. Jedna z potíží makrofotografie spočívá v malé hloubce ostrosti. Ta je sice žádoucí k tomu, aby fotografovaný objet zdůraznila a oddělila od popředí a pozadí, ale zároveň se může stát, že se část objektu, který fotíte, ztratí dříve, než byste si přáli. Pokud více přivřete clonu, hloubka ostrosti se sice zvětší, ale ne vždy si to kvůli omezených světelným podmínkám můžete dovolit. Přivření clony se zároveň negativně projeví na "tvrdém" pozadí. Pokud se vám ale podaří pořídit několik fotografií, které se vzájemně liší jen tím, že je každá zaostřena na jiné místo (tj. mezi pořízením jedné a druhé fotografie lehce přeostříte a posunete rovinu ostrosti, aniž byste jinak pohnuli fotoaparátem či fotografovaným objektem), tak Helicon Focus dovede z takovéto série poznat ostrá místa a poskládat z několika v zásadě stejných, ale různě zaostřených fotek, fotku jedinou.
V dnešní době je k dispozici široká škála dalších programů, které si zaslouží naši pozornost. Čas od času něco vyzkouším, ale do běžnějšího používání jsem si žádný jiný program nezažil. Na fotografování mě přeci jen více baví práce s fotoaparátem, s fotografovaným objektem, se světlem a často i náhodou a momentem překvapení. Fotografii vnímám více jako lov než jako následnou přípravu lahodného pokrmu v kuchyni. To jen taková lehká metafora k uzavření této části.
Upřímně, krátce před tím, než jsem začal psát tuto část, přemýšlel jsem, jestli ji raději nemám úplně vypustit. Co bych sem měl asi tak napsat? Ta prázdnota mě ale nakonec tak vyděsila, že jsem se rozhodl ze sebe přeci jen něco málo dostat. Inspirace je důležité téma, člověk ji musí hledat celý život, a to nejen ve fotografii.
Inspirace je plný celý svět. Zvykl jsem si nosit fotovýbavu sebou pravidelně. Na výlety, do města, ke známým, do práce. Vyndavám ji podle nálady a příležitostí. Někdy za celý den neudělám jedinou fotku, jindy se spontánně zastavím u západu slunce, jindy neúspěšně pronásleduju motýla. Chci tím říct, že často se stačí jen dívat kolem sebe a inspirace a nápadů je nepřeberně mnoho. Uvědomuju si, že svým způsobem jsem především fotograf příležitosti.
Dále jsem se naučil dívat na práci druhých. Vůbec nejsem přívrženec sociálních sítí, na druhou stranu musím přiznat, že mě baví procházet fotografie na Instagramu. Ano, velká část fotografií je nevalná a jejich cílem je především pochlubit se ostatním, kde že nebo s kým že ona osoba právě byla a co tam dělala. To je primární účel Instagramu, sdílet momenty ze života, fotografie pořízené mobilem. Jenže navzdoty tomu zde také najdete skvělé portréty, fotografie přírody, makrofotografie a vůbec všeho možného, které autor nafotil dobrým fotoaparátem, věnoval čas jejich úpravě a nakonec je na Instagram propašoval, ať už přes mobilní aplikaci nebo fintou přes počítač (ano, jde to i přes počítač).
Také jsem se naučil kupovat časopisy o fotografii. Z domácích zdrojů se občas podívám do Československé fotografie. Český trh mi ale přijde malý a je tak z pochopitelných důvodů obtížné pravidelně přinášet to nejzajímavější na téma fotografie. Upřímně, kolik znáte lidí, kteří pravidelně odebírají nějaký časopis o fotografii? Naučil jsem se proto kupovat časopisy v zahraničí při svých cestách po Evropě. Dokonce jsem si svého času chtěl nějaký ten zahraniční časopis předplatit, přeci jen mi ale více vyhovuje, když se mohu zastavit se u regálu a vybrat si to, co mě právě zaujme. Nezřídka to bývá speciální vydání nebo monotematické číslo. Mohu uvést třeba Photo, Le Monde de la Photo nebo například Réponses Photo.
Spolu s tím, jak jsem se začal zajímat o fotografii, jsem objevil, jak nesmírně zajímavé může být hledání inspirace v obrazech starých mistrů. Nepatřím sice mezi znalce malířství, nejspíše proto, že sám si se štětcem příliš nerozumím, pozoruji však na sobě, jak mě tento druh umění začíná zajímat víc a víc. Vlastně je to skvělý nápad postavit se před dobrý obraz a pozorovat malířovu hru se světlem, s barvami, s tvary, s kompozicí. Fotografii chápu jako odnož malířství, vždyť malíř i fotograf se oba snaží zachytit svět tak, jak ho každý z nich vidí. Jen místo štětce a plátna potřebujete forograf objektiv a čip, donedávna fotografický film a kdoví, cože to nahradí čip v blízké budoucnosti? Na tom přeci ale vůbec nezáleží...